pátek 22. července 2022

Dvě (skoro) motohavárie

Když jezdíte na čemkoliv, co má dvě kola, ať to má motor, nebo nemá, vždy je potřeba myslet na to, že sebou můžete mnohem snáz někde praštit. Moje nejhorší vlastní zkušenost je, když jsem sebou jako kluk seknul na kole v zatáčce, ve které někdo rozsypal písek. Od té doby jsem sebou neseknul na ničem, ale v posledních dnech jsem k tomu dvakrát měl docela blízko.

Tahle první situace byla paradoxně nenápadnější, ale nebezpečnější. Naše zahrada leží v zahrádkářské kolonii o něco výš u silnice než ostatní - nájezd je travnatý, do svahu, takže aby se tam dalo vyjet, i když to klouže, rozsypali jsme u paty nájezdu štěrk. A to to vlastně způsobilo. Přijel jsem na skútru, zastavil dole, vysadil tátu, kterého jsem vezl, a chtěl jsem vyjet nahoru. Do zatáčky, z písčité cesty a na štěrk. Asi už jste pochopili, co mně před pár dny nedocvaklo, a sice, že zatáčet a rozjíždět se - a dost rychle - na takovém podkladu nebude nejlepší nápad. A samozřejmě nastoupily zákony fyziky. Přední kolo se mi smýklo, zadek se přetočil a já měl co dělat, abych to vybalancoval a celý skútr nepoložil sobě na nohu. A ještě k tomu jsem v tom pařáku jel sice v motorkářské bundě a s helmou, ale v kraťasech. To by sakra bolelo...

Ta druhá situace nastala dnes. Jeli jsme tentokrát z celé rodiny jen ve dvou, já a táta, do naší oblíbené restaurace. Bohužel nás nenapadlo podívat se na jejich stránky a po osmdesáti najetých kilometrech jsme zjistili, že se tam dnes koná svatba. Takže otočka a hledat něco jiného. K té restauraci někde u Chomutova vede silnice z kopce plná zatáček, ale protože ve vesnici předtím je úsekové měření rychlosti od značky ke značce, viseli jsme takhle pěkně celá kolona aut plus my dva celou cestu dolů za kamionem. Projeli jsme tak ty zatáčky včetně jedné opravdu ostré snad sotva čtyřicítkou. Cestou zpátky nahoru jsem uvažoval, že se trochu víc rozjedu. Jezdím na skútru, sice o objemu 125 ccm, ale každého táhlejšího stoupání se děsím, protože na konci se táhnu jak smrad. Viz dnešní kousek po dálnici zpět domů - celou dobu to peru na plný plyn, z kopce sto deset, do kopce s bídou osmdesát a to se ještě nadlehčuju jako žokej. Prostě do kopce by se mi hodilo nějaké turbo. Možná si příště dám před dalším výletem zelňačku nebo fazole. Ale radši nevidět tu pohromu v kalhotách, až dojedu... 

No, zpátky k věci. Takže s dobrým plánem v mysli jsem se dole pod kopcem začal trochu rozjíždět. Na rovinu musím říct, hypoteticky to byl dobrý plán, prakticky už tolik ne. Prvních pár zatáček v pohodě, jenže pak přišla ta ostrá, kterou jsem se směrem dolů prošinul čtyřicet a tak mi vůbec nedošlo, jak ostrá je ve skutečnosti. Jakmile jsem do ní vjel a začal se naklápět, blesklo mi hlavou něco ve smyslu "tak to jsem ale OPRAVDU přehnal". Takže místo rozjíždění se jsem nakonec musel brzdit, jinak bych se zastavil až o svodidla. Vím, že závodní motorky zvládnou takové náklony, že jezdce drží na místě jen odstředivá síla. Opravdu dělali pokus, že jezdci se na takhle nakloněné motorce neudrží, pokud stojí. Kdybych se ale o něco takového pokusil já, jediným výsledkem by bylo, že bych se klouzal po asfaltu. Takže hodně ostře na brzdy, nic jiného nezbývalo. A na zlomek vteřiny nadlimitní hodnoty adrenalinu a tep 180. Táta se mi potom smál, když jsme zastavili, co to mělo znamenat, protože on tu silnici na rozdíl ode mě zná. Samozřejmě by se nesmál, kdyby se něco stalo, ale jediným výsledkem bylo, že jsem se trochu vyděsil, a hlavně jsem se smál jako první.

Vím, že si tady z toho dělám teď legraci, ale pokud tohle čtete a jezdíte taky, opravdu si dávejte pozor. Ono to láká to napálit, ale pak byste to taky mohli napálit někam vy. Já až na výjimky nesedám na skútr bez ochranné bundy a kalhot a bez helmy už vůbec nikdy. Jen v těch pětatřiceti na přejezd do města ze zahrady jsem udělal výjimku. A opravdu, někde, kde to neznáte, jezděte opatrně. Přeju vám všem hodně najetých kilometrů, ideální počasí, ne takové pařáky, kdy se neochladíte, ani když valíte stovkou, a hlavně žádné nehody. :)

1 komentář: