středa 23. února 2022

Jsou lidé, pro které je fair-play sprosté slovo


Zdravím všechny. Omlouvám se opět za dlouhou pauzu mezi posledními příspěvky, je fakt, že od doby, co píšu do Enigmy, už mě nějak přešlo psaní na blog. Přesto bych se vám rád dnes svěřil s jedním nedávným příběhem, ale není to moc pěkné. Fair-play totiž zase jednou dostalo po puse.

No, k věci. Jak asi víte, hraju stolní tenis. Jenom okres, ale mně to stačí. Jeli jsme na venkovní zápas, kam, to říkat nebudu, nechci do toho namočit lidi, kteří za to nemůžou, kdyby to náhodou četl někdo tady z okresu. Dorazili jsme, krásná herna, moderní šatny, soupeři nás přátelsky přivítali a šlo se na stoly. Vypadalo to na pohodový zápas a i vyrovnanou bitvu. První dvouhru jsem prohrál po boji 2:3, ale byly tam krásné výměny a tleskali nám naši i soupeři. Takové zápasy na nervy mám opravdu rád.

Ale pak jsem nastoupil do druhé dvouhry. Proti mně stál tak čtyřicetiletý chlapík. Ve třetím setu, když to bylo na sety 1:1, jsem vedl 10:8. To znamenalo, že jsem měl dva setboly. A hned na prvním z nich soupeř po mém útoku vyhodil míč za stůl. Aspoň to tak pro všechny vypadalo, i on už dával pálku na stůl a šel si pro ručník. Já jediný z celé haly viděl, že ten jeho poslední míček lízl hranu stolu. A protože si vždycky zakládám na tom, že hraju fér, řekl jsem mu to. Pokračovalo se tedy dál, a jak už to tak někdy chodí, za férovost se mi to vrátilo a set jsem prohrál.

V dalším setu nastala ta samá situace, akorát přesně obráceně. Tentokrát jsem prohrával já a soupeř měl mečbol. A mně se zdálo, že můj poslední úder taky brnkl o hranu, i když soupeř už zvedal ruce nad hlavu. A pak se ozval můj spoluhráč od sousedního stolu, že to opravdu hrana byla. A soupeř začal vehementně zapírat, i když se můj spoluhráč teda hodně divil. Protože na okresních zápasech samozřejmě není oficiální rozhodčí, navrhl jsem po chvíli zbytečných hádek nový míč, abychom to rozsekli. Pochopitelně jsem ho prohrál a bylo po zápase. Vzal jsem pálku, ručník a zamířil k lavičkám. Otrávený jsem byl pořádně a celé mi to běželo pořád dokola hlavou.

Ale to nebyl konec. Po zápase, který jsme prohráli 7:11, za mnou ten hráč přišel. (Dopředu se omlouvám za silnější výrazy, ale tohle je doslovná citace toho, co mi v tu chvíli přišlo na jazyk.)

„Hele, chtěl jsem se ti omluvit. Ten míč fakt škrtnul.“

Já se na něj nevěřícně podívám.

„To si ze mě děláš prdel, ne?“

Následuje udivené ticho. Po mém chování v zápase takovou reakci asi nečekal.„Ne, nedělám, fakt to škrtlo.“

„No to seš teda fakt hrdina, že mi to říkáš. Teď už s tím nikdo nic neudělá…“

Stoupnu si proti němu a pokračuju. Sice klidným hlasem, ale servítky si fakt neberu.

„Co ty seš za člověka, vole? Hrajem tady třetí olomouckej okres a ty stejně musíš podvádět, abys mě porazil. To na sebe můžeš bejt fakt hrdej. Já se tady nebudu rozčilovat. Je mi to úplně jedno. Ale něco ti řeknu. Ty pro mě nejseš sportovec. Tohleto do sportu prostě nepatří. A buď si jistej, že řeknu každýmu, s kým budu hrát, aby si na tebe dával pozor.“

Hodím si batoh na záda, rozloučím se se zbylými hráči, kteří na rozdíl od něj nepodváděli, aby mě porazili, v šatně na sebe nahážu věci a se spoluhráči mizíme zpátky do Olomouce. A upřímně doufám, že s tímhle člověkem už se za stolem nikdy nepotkám. Nestala se mi taková věc poprvé, ani ve stolním tenise, ani v životě. Někdy mám dojem, že jsem prostě jen naivka a že lidi toho proti mně využívají, ale co je tak těžkého na tom hrát fér? Nehrajeme tady přece extraligu ani nic podobného. Snad na tuhle epizodku rychle zapomenu, už tak to byl z mé strany poměrně nevydařený zápas a tohle tomu fakt nasadilo korunu.

Žádné komentáře:

Okomentovat